I. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, v Praze r. 1095.
II. Romain Rolland (1866 – 1944): Francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik. Byl synem notáře. 1886 – 89 studoval historii nejprve na Ecole Normale Supérieure, potom v Římě, kde uveřejnil svou první historickou esej Dernier Proces de Louis de Berquin (Poslední proces Louisa de Berquin, 1892). 1893 – 1912 byl profesorem dějin umění na Ecole Normale a přednášel dějiny hudby na Sorbonně. Současně byl hudebním kritikem a psal hudební monografie. Rolland začal psát již za svých studií v Taliansku, ale známé jsou až trilogie z přelomu století: Les tragédies de la foi (Tragédie viery, 1913) s dramaty Saint-Louis (Sv. Ludvík, 1897), le Triomphe de la raison (Vítězství rozumu, 1899) a trilogie le Théätre de la révolution (Divadlo revoluce. 1899).
Postupně napsal dramata: Le Temps viendra (Přijde čas, 1903), Le Jeu de l´amour et la mort (Hra o lásce a smrti, 1925, 1962), Robespierre (1939) a lyrickou frašku Liluli (1919).
Významné jsou i jeho bibliografie: Vie de Beethoven (Beethovenův život, 1903, 1956, 1968), Souvenirs sur Richard Strauss (Vzpomínky na Richarda Strausse, 1948), Vie de Michel Ange (Michelangelo, 1911), Vie de Tolsto¨i (život Tolstoje, 1911) a Mahatma Gandhi (1923).
Pak odešel do Švýcarska. 1915 dostal Nobelovu cenu.
III. Hlavní postavy: Petr – mladý student.
Lucie – ne příliš nadaná výtvarnice, které nebylo umožněno vystudovat.
IV. Tematika: Děj začíná ve středu večer 30. ledna a trvá do Velkého pátku 29. března 1918. Jejich příběh se odehrává v Paříži v posledním roce 1. světové války, kdy vrcholí nálety německých letadel. Při jednom z mnoha takových náletů se Petr ukryje v metru, kde se náhodně setkává s Lucií. Jen ten okamžik, po který se drží za ruce, v nich stačí vyvolat vzájemnou náklonnost. Petr několik dní hledá Lucii ve městě, až ji konečně uvidí v parku, kde proti vlastnímu přesvědčení kreslí podobizny kolemjdoucím lidem. Petr považuje její obrazy za kýčovité. Od té doby se spolu setkávají stále častěji, protože Petr musí za několik měsíců odejít na frontu. Tam už armáda povolala jeho bratra Filipa, který býval Petrovi velkým vzorem. Ale od té doby, co se Petr seznámil s Lucií, spolu oba bratři tráví stále méně času. Už nemají mnoho společného, protože Filipa do jisté míry poznamenala válka a Petr stále myslí jen na Lucii. Petr ani Lucie si nechtějí připomínat válku, která ovládá svět kolem nich, a prožívají naplno okamžiky plné vřelých citů. Několik dnů před Petrovým odjezdem na frontu oba milenci společně navštíví chrám sv. Gervasia. Při neočekávaném náletu na Paříž je však tento kostel zasažen a oba milenci ve společném objetí umírají v jeho troskách.
V. Kompozice: Dílo - syžetové
Děj – chronologický
Er-forma
Závěr – uzavřený děj
VI. Jazyk: Dílo je psáno jazykem spisovným.
Protiválečná novela.
VII. Ukázka: str.117
„Klást od rána do večera vajíčka jako strojní puška nebo piplat se od rána do noci s vajíčky cizími … to pěkně děkuji!“ smála se Lucie.
„Ale, Lucie, ty zlá, jak ošklivě to mluvíš!“ řekl Petr a smál se.
„Ano, vím, že mluvím špatně. Nejsem dobrá na nic. Ani ty, můj milý, nejsi na nic. Na vraždění nebo na mrzačení lidí ve válce máš schopnosti stejně malé jako já na to, abych je sešívala (jako ty ubohé koně rozpárané při býčích zápasech), aby mohli posloužit při nejbližší řeži. Jsme tvorové zbyteční, nebezpeční, mající směšné a zločinné přání žít jenom proto, abychom milovali ty, jež milujeme, svého drahého miláčka, své přátele, dobré lidi a malé děti, krásné denní světlo a také dobrý bílý chléb a vůbec všechno, co je krásné a dobré na zub. To je hanba, hrozná hanba! Styď se za mne, Petře! Ale budeme důkladně potrestáni! Nebude pro nás místa v té pilné, bez oddechu pracující státní továrně, kterou se brzy stane celá země … Ještě štěstí, že pak zde již nebudeme!“
„Ano, to je opravdu štěstí!“ řekl Petr…
Spokojen a rád skonám, vzácná paní má,
padne-li na mne v tvé náruči smrti stín;
vždyť největší ctí by bylo líbat tě
a přitom duši vydechnout v tvůj klín.
„Tak ty takhle, miláčku! To jsou mi pěkné způsoby!“
„A přece jsou to způsoby čistě francouzské, protože ty verše napsal Ronsard,“ řekl Petr a recitoval dále:
… žádám si pouze
po stu let prožitých neslavně, líně,
klidně, Kasandro, skonat v tvém klíně.
„Po stu let!“ povzdychla si Lucie. „Ten věru není skromný!“
Vždyť míti takovou rozkošnou smrt
Je jistě víc než vše, nač býval hrd
Takový César nebo Alexander.
„Zlý, zlý, zlý nestydo“ V dnešní hrdinské době! Že se nestydíš!“
„Hrdinů je dnes příliš mnoho,“ řekl Petr. „Raději chci být hošíčkem, takovým malým, milujícím človíčkem.“
„Maminčiným mazlíčkem, který má ještě na bradě mléko z mého prsu,“ řekla Lucie, tisknouc ho k sobě. „Ty můj zlatý chlapečku!“
VIII. Vlastní názor:Vylíčením lásky dvou mladých lidí v působivém kontrastu s válečnými událostmi autor odsuzuje nesmyslnost války. Kniha je obrazem života obyčejných lidí zasažených válkou, která jim od základu změnila pohled na svět. Naprosto s touto knihou i s autorovým pohledem na tuto problematiku souhlasím. Líbí se mi i verše (viz. Ukázka), které autor mistrně vybral vzhledem k tomuto tématu a pocitům, které oba milenci prožívali. Líbí se mi i propojení těchto veršů s textem knihy.
Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=1259