Erich Maria Remarqe, který se zůčastnil války když byl v osmnácti letech odveden jako dobrovolník na frontu, své zážitky nenechal propadnout do zapomnění, ale napsal velice čtivou a také čtenou literaturu poskládanou především ze zkušeností z války. Již jeho první kniha Na západní frontě klid, která je pro mnohé uznávána jako nejlepší z jeho tvorby je nesporně autentická a měla podat zprávu o generaci zničené válkou (motto knihy). Jenže zrovna v místě, kde bylo potřeba nejvíce upozornit na hrůzu války byla zakázána. Spolu se zakázáním knihy pozbyl Remarque německého občanství a nacistický režim si rychle budoval cestu k válce. Nejblíže k této knize má taktéž jeho dílo Čas žít, čas umírat ačkoliv je o patnáct let mladší. Vyplývá to z obsahu obou knih, jejíž hlavní náplní je válka přerušená dovolenou a návrat na frontu, kde oba hlavní hrdinové naleznou smrt.

První jmenovaný román psaný v ich formě – vypravěčem je hlavní postava Pavel Bäumer z Německa, zachycuje události v první světové válce kde se kamarádi a Bäumer. ocitli dobrovolně poté, co jim jejich třídní učitel Kantorek vtloukal do hlavy užitečnost a nezbytnost války. Už na 10-ti týdenním výcviku poznali gymnazist zhoubnost války, když prožívali šikanu ze strany nadřízeného. Když se dostanou poprvé do zákopů, poprvé si uvědomí nesmyslnost těchto bojů, kde mají střílet po všem, co má jinou uniformu. Stejného myšlení je i Ernest Graeber, hlavní hrdina románu Čas žít, čas umírat. V tomto románu se autor věnuje období druhé světové války a hlavní postava je již ve válce zkušenější. Graeber se účastní bojů v Rusku, kde děj knihy začíná, v době stále rychlejšího ústupu německé strany ke které on patří. V obou dílech se hlavní postavy nepochybně těší na svou dovolenou, i když Bäumer cítí určité výčitky když opouští své kamarády, které již možná nikdy neuvidí. Návrat je ovšem zásahem do centra posledních nadějí bojem unavených vojáků, když nacházejí svá rodná města jinak, než jak je znali. Zjistí jak moc válka ničí zemi. Nikdo nikomu nevěří, na ulicích je prázdno. Graeber dokonce nachází ve svém rodném městě Werdenu už jen pozůstatky bombardování – dům rodičů v Obloukové ulici najde zbořený a v panujícím zmatku se beznadějně snaží dopátrat svých rodičů. V obou knihách se najednou objeví větší rozdíly mezi lidskými vztahy. Ti pomstychtiví a přikladači do ohně války se dostávají do vůdčích pozic a decimují už tak zničený civilní svět kolem sebe. Příkladem může být Alfons Binding mimo jiné bývalý spolužák Graebera, který se na jednu stranu tváří jako velice ctnostný člověk a dokonce svému bývalému spolužákovi na dovolené hodně pomůže, ale na druhou stranu zbohatl díky svému nedávnému politickému vzestupu na úkor ostatních a nechal poslat do koncentračního tábora mnoho lidí, mezi nimi i svého učitele matematiky, který ho nechal propadnout. Bäumer zas nachází svou matku těžce nemocnou a své kdysi blízké okolí k nepoznání zatrpklé. Graeber i Bäumer si nedokáží na své dovolené představit co bude dál a nedovedou si už představit život bez války. Zkušenostmi poučeni mají strach například ze zvuku trolejí dopravních prostředků, které zní podobně, jako letící granáty. I když nenašli doma, co očekávali, dovolená uběhne rychle a blíží se neradostný odjezd do velkokapacitní továrny na smrt. Situace je v obou případech podobná – Bäumer jede na frontu kde docházejí potraviny i munice a jedinou motivací zabíjení vojáků ze západu jsou jejich mnohem kvalitnější potraviny. Graeber má na frontu zas o dost kratší cestu, protože „taktický ústup pro upevnění německých pozic“ probíhá dvakrát rychleji a jeho jednotka je o 120 kilometrů blíž než když odjížděl. Oba hrdinové vidí jen zoufalé křeče velení, které vysoké ztráty zalepuje naprostými nováčky, kteří umírají s dopadem prvních bomb. Tehdy přichází uvědomění pomíjivosti života a také beznaděj při pohledu na zbytečně dovezené náhradníky, kterým nelze pomoci. Bäumer nakonec přišel i o posledního spolužáka a kamaráda, kterého zabila střepina když ho nesl na zádech v bezvědomí. Zemřel v říjnu 1918, v den kdy z bojiště přišla neobvykle strohá zpráva "na západní frontě klid". Graeber nakonec doplatil na svoji lidskost, když chtěl zachránit zajaté ruské partyzány, které chtěl jeho kamarád bez povolení zastřelit. Svého kamaráda zabil a Rusy propustil. Ti se mu odměnili tím, že ho zastřelili. Tím autor poukazuje na válku jako na udupávače veškerých citů a taká na nezbytnou nutnost nikomu nevěřit. V tomto nelítostném konci lze také nejvíce pocítit nejistotu a bezmoc uprostřed válečného běsnění, které nezná žádné morální zábrany.

Přese všechny překážky a nepříjemné okolnosti neztrácejí Remarquovi hrdinové naději ani chuť do života. Naopak, jejich tvrdé podmínky je utužují, učí je vážit si i těch nejmenších radůstek, učí je vychutnávat veškeré šťastné okamžiky jejich životů. Prožívají též nejrůznější milostná vzplanutí, jež bývají zdrojem radosti a touhy žít. Přes to se častokrát jedná o lásky nenaplněné, jejichž konec bývá povětšinou neradostný. Časem se z těchto hrdinů stávají jedinci umějící kličkovat a unikat nástrahám, se kterými se setkávají téměř na každém kroku. Silně se zde projevují pevná pouta mezi kamarády, jakožto jediná dobrá věc, kterou válka přináší. Víc, než se s tím setkáváme v jiných dílech, drží při sobě, pomáhají si, předávají si své zkušenosti a rady, které jsou pro ně klíčem k přežití v nelehké situaci. Co se týče vykreslování psychických pohnutek postav, je nutno Remarquovi složit hlubokou poklonu. Zrovna tak dobře se vyrovnává i s realistickými popisy situací doby, v níž se jeho příběhy odehrávají, proto podává ve svých dílech formou dobře srozumitelnou věrohodný obraz doby ovlivněné dvěma dosud nejkrvavějšími válečnými střety v historii lidstva.

Maturita.cz - referát (verze pro snadný tisk)
http://www.maturita.cz/referaty/referat.asp?id=5682